Před nějakým časem jsem začal běhat. Po několikáté. Teď to ale bylo jiné. Do běhání už jsem se nemusel nutit, naopak. Začalo mě to bavit. Zjistil jsem, že při běhání si člověk může skvěle vyčistit hlavu od problémů, na které jinak neustále myslí. Těšil jsem se, jak si odpočinu od psaní esejů, rozboru článků, vypisování knih a dalších studijních či pracovních povinností.
Když člověk běhá, myslí jinak, respektive moc myslet nemusí a tak má čas vnímat skutečnosti, které jsou jindy příliš nedůležité a tím mu unikají. Když se ráno pospíchá na metro či tramvaj, myslí člověk nejčastěji na to, co jej čeká v práci, co musí dnes stihnout, jak napíše nepříjemné maily a na podobné záležitosti. Když pak ale v podvečer člověk stejnou trasou běží, všímá si najednou svého okolí.
Právě to se stalo i mně. Začal jsem najednou vnímat místa, okolo kterých žiji už nejméně dekádu, ale nikdy předtím jsem jim nevěnoval pozornost. Nejvíce jsem si ale začal všímat zpočátku zarážejícího, později až neuvěřitelného bordelu, který plní naše ulice, křupe a šustí pod našima nohama, aniž si to často uvědomujeme. Nepořádek ve veřejném prostoru se stal tak běžnou součástí našich životů, že už se nad ním nikdo nepozastavuje. A to je špatně. Tato skutečnost, kterou je jistě třeba zvrátit, mě znepokojila natolik, že jsem porušil svou běhací tradici nepřemýšlení a při každém běhání jsem se začal nad vším tím nepořádkem zamýšlet. Během těchto běhacích úvah jsem nabyl následného přesvědčení.
Zhruba v 18. století se započal osvícenský projekt, který považuji přes jeho kritizované a kritizovatelné nedostatky, za přínosný a správný. Jednou z osvícenských snah bylo probudit v lidech ideál čistoty a pořádku. Často se mluví o revoluci Francouzské či revoluci roku 1848, avšak pozapomenuto bývá, že jednou z největších revolucí 19. století byla rostoucí osvěta a prosté poučení „myjte si ruce“.
Tento projekt, který trvá už více než dvě století, se začal nazývat modernitou. A součástí této tzv. modernity byl i ideál čistoty a hygieny. Tento moderní aspekt dokázal zdomácnět ve společnosti a prostoupit ji. Čistota, pořádek a hygiena se staly obecně sdílenou hodnotou a společenským předpokladem. Vítězství čistoty a pořádku je však prozatím jen částečné. Tyto moderní aspekty totiž vítězí jen v rámci osobního prostředí a prostoru jednotlivého člověka.
Základy osobní hygieny jsou položeny snad v každé rodině a dále posilovány ve škole a také skrze společenský nátlak. Například jdeme-li na pracovní pohovor, schůzku či k někomu na návštěvu, předpokládá se, že bychom měli být čistí a upravení a naplnit nějaké to očekávání, co se oděvu týče. Přestože sami jsme k nepořádku třeba více tolerantní, zejména k našemu osobnímu, jakmile má do takového prostoru vstoupit někdo jiný, například návštěva či partner, snažíme se nepořádek rychle uklidit nebo jinak umenšit či skrýt. To dokazuje, jakou společenskou hodnotou čistota a pořádek jsou. Problémem ovšem je, že tento akcent na čistotu a pořádek značně upadá či zcela mizí, jakmile se vzdálíme z našeho osobního prostoru a vstoupíme do prostoru veřejného.
Pokud hledíme na veřejný prostor z hlediska odpadů, pořádku a čistoty, tak zjistíme že tento prostor slouží zejména jako odkladiště. Mnoho lidí, a doufejme, že jich ubývá, využívá veřejný prostor k tomu, aby do něj přesunuli své odpady a tím naplnili svůj ideál čistoty. Jejich osobní prostor je tím zachován a vyčištěn, avšak prostor veřejný se zaplňuje odpadem. Na to však už tito lidé nemyslí. Problém zmizel z jejich dvorku kamsi do neurčita a tak je tedy „vyřešen“, čistotě bylo učiněno zadost.
Pro takové tvrzení můžeme uvést dlouhou řadu příkladů. Z této řady si nejprve vybereme problém cigaret. Zcela pomineme otázky spojené se škodlivostí kouření cigaret a zaměříme se jen na to, co se s cigaretou děje, je-li dokouřena. V takový moment většina lidí cigaretu prostě zahodí na chodník a jde dál. Mít zbytek cigarety v ruce je nepohodlné, dát si jej třeba do kapsy je přímo hnusné. Touha po čistotě a zbavení se nežádoucího odpadu je tak vyřešena na úkor veřejného prostoru prostým odhozením nedopalku. Tím ale cigareta nezmizí, zmizí jen ze zorného a myšlenkového pole jednotlivce.
Cigaretu v našem příkladu můžeme nahradit třeba ledničkou, která je pohozena kamsi do nedalekého křoví nebo třeba umístěna mezi kontejnery směsného odpadu. Co na tom, že tam nepatří, že patří do sběrného dvora, kde jsou vybaveni se s takovým typem odpadu vypořádat? Nic nevadí, lednička už nepřekáží v kuchyni a co se s ní děje dále, přestává být důležité. Ale opět, problém nebyl vyřešen, problém byl jen přesunut jinam, na nějaké neurčité druhé.
A co třeba nacpat plastový kelímek do přetékajícího koše či jej odložit vedle něj? Stejná situace. Vítr pak kelímek snadno sebere a zanese do blízkého parku či ulice a znečištění je na světě. A proč se to stalo? Protože ten, kdo kelímek odložil, se nestaral o to, co se s ním stane potom. Staral se jen o to, aby se kelímkem musel zabývat co nejméně a co nejrychleji se ho zbavil.
Mohli bychom takto pokračovat, ale domnívám se, že by to bylo zbytečné, pointa již byla osvětlena dostatečně.
Problém jasně spočívá v nereflektovaném konání majoritní části společnosti, která se zaměřuje jen na co nejpřímější a nejsnadnější účelové jednání a nepromýšlí konsekvence takového jednání. Respektive tyto konsekvence promýšlí, ale pouze v zóně osobní, nikoliv v zóně veřejné. V naší společnosti bohužel stále panuje neschopnost užívat veřejný prostor veřejně. Namísto toho je majoritně využíván jen k přesunu a kanalizaci našich problémů soukromých. Každý, kdo odhodí výše zmíněnou cigaretu na zem, svým činem snižuje kvalitu veřejného prostoru, a tím i kvalitu života obecně, pro všechny ostatní, čímž se na nich dopouští křivdy.
Ale jaké je řešení? Řešení spočívá v nárůstu reflektovaného a uvědomělého jednání každého jednotlivce a v pochopení vzájemné provázanosti konání jednotlivce a podoby a povahy prostředí, v němž žijeme, a zpětného ovlivňování jednotlivce takovým prostředím. Je nutné, abychom překonali naši naučenou lhostejnost k okolí a ke stavu, ve kterém se nachází. Nepořádek by neměl být nadále samozřejmou součástí veřejného prostoru, naopak, měl by z něj být vykázán. Musí se stát něčím nepatřičným, co je potíráno a odstraňováno, něčím, co je modernímu člověku cizí. Ideál čistoty a pořádku se musí vymanit z prostoru osobního a být přijat i pro prostor veřejný.