Nadpis odkazuje k jednomu velmi povedenému a trefnému komentáři Tomáše Sedláčka. Ten prohlásil (v souvislosti s českou nerozhodností v otázce umístění amerického radaru na území ČR), že Češi jsou jako hobité. Nic proti nim, je to sympatická rasa, ale mají takové pravidlo: Hlavně se nemontují do záležitostí velkých čarodějů.
Češi hobity zůstávají nadále. Mají utkvělou představu, že svět kolem nich se jich netýká a že je nejlepší starat se sám o sebe. Všechny problémy přeci přejdou, a když je někdo chce řešit, ať si je řeší ten, kdo je způsobil. S dostatečnou mírou ignorace se dá přežít všechno. No a když se obzor nevyjasňuje, prší dále a začíná zatékat? No tak stačí prostě zalézt hlouběji do nory. Pršet přeci nemůže věčně, ne?
Tohle hobitství je českému národu skutečně na obtíž a do budoucna bude ještě více, protože to z České republiky dělá zcela nevhodného partnera k jakémukoliv jednání. Zkrátka nás to stojí politický kapitál, který by mohl být použit například v rámci EU.
Dodnes živému traumatu z mnichovské dohody je přezdíváno „o nás bez nás“. Nicméně když konečně máme možnost udělat něco „o nás s námi“, tak raději zalezem do nory a říkáme si, že by bylo dobré, aby to někdo zařídil tak, aby se to spravilo, nás to stálo co nejméně a ideálně se nás to nedotklo. A poté žehráme nad tím, jak nám to zas někdo nalajnoval, pokazil a že jsme zase biti nekotrolovatelným vírem dějinných událostí. Většina Čechů má sklony k vyhýbání se jakékoliv odpovědnosti za cokoliv, společně s přesvědčením, že všechno se dá ošvejkovat a že je to zároveň tím nejlepším řešením. A velká část politické reprezentace nás v tomto utvrzuje a podporuje.
Co se ale stalo v Kraji? Zlo a válka přišly i tam, bez ohledu na přesvědčení či vůli hobitů a zalézt hlouběji do nory a nevšímat si okolí najednou přestalo být dobrým řešením.
Přesně na to si musíme dát pozor i my a překonat tohle naše hobitství. Žijeme ve světě velkých čarodějů, ať se nám to líbí nebo ne. A ten svět už neobchází okolo naší nory, ale neodbytně klepe na dveře. Ignorování problémů či obviňování jiných z jejich způsobení spásné řešení nepřinese. Řešením je přijmout zodpovědnost za svůj díl a uvědomit si, že o lepší svět je nutné bojovat a zasazovat se o něj. Sám nepřijde. Naše hobitství je také živeno strachem ze změny. Ten je přirozený, neboť změna s sebou nese vždy alespoň kus neznámého a neznámé je odjakživa děsivé. Hobitství podporované obavou a strachem tak brání v akci. Což je ironické, neboť právě nečinnost bude nakonec tím, co způsobí, že nastane změna, které se obáváme. A bude to změna k horšímu a my budeme opět postaveni před hotovou věc.
Na závěr se podívejme ještě jednou do Středozemě. Co se stalo, když se několik hobitů nakonec do věcí velkých čarodějů zamíchalo? Středozemě doznala proměny k lepšímu, veliké zlo bylo poraženo a nastal nový věk… a to je poučením i pro nás. Musíme přestat být hobity a stát se velkými čaroději.