Zabití lva Cecila americkým zubařem Walterem Palmerem vzbudilo vlnu nevole a kritiky k takovému činu.
Palmer se hájí tím, že vše učinil v domnění, že jedná legálně. To je vpodstatě jen tvrzení, které může a nemusí být pravdivé. Důležité však je, že i kdyby pravdivé bylo, tak je zde stále otázka, zda je a má být lov pro zábavu legitimní kratochvílí člověka ve 21. století. Smrt by neměla přicházet z rozmaru jednotlivce, ale pokud, tak z rukou expertů v momentě, kdy je to pro zvíře nejlepší řešení. A v takové situaci lev Cecil rozhodně nebyl. Ostatně i Palmer uvedl, že kdyby věděl o jakého lva se jedná, tak by jej nezabil. Takže jiného, „nepopulárního“ lva by nejspíš zabil bez výčitek.
Kritika však směřovala i na adresu národních parků či státu Zimbabwe, kteří k odstřelu zvířat, včetně těch ohrožených, za poplatek vydávají povolenky a tím jej tolerují a podporují. Legitimitu pro takovou praxe obhajují tvrzením, že takto získané peníze jsou dále investovány na ochranu zvířat a jejího zlepšování. Toto je opět tvrzení, které může a nemusí být pravda, pravděpodobně není či ne zcela. Ale i kdyby bylo, opět se nabízí otázka, zda je správné, aby se peníze na ochranu přírody a zvířat získávaly mimojiné jejich zabíjením v rámci něčí kratochvíle.
Nejvíce fascinující na celé této věci je, že obdobně podivuhodná argumentace a logika není fenoménem pouze „problémového“ afrického kontinentu, ale musíme jí čelit i my v České republice, byť se vztahuje k jinému tématu. Toto téma je před každými komunálními volbami velice živé, poté zpravidla na čtyři roku ustrne. Tím tématem je hazard a jeho omezení či zákaz. Právě proti omezování nebo zákazu argumentují často obě strany, tedy obec i provozovatelé heren, tím stejným. Teze je taková, že peníze, které obcím a městům plynou z hazardu, jsou pro ně nezbytné a že kdyby jich nebylo, tak není jak postavit například školky. Vždycky jsou to školky, nebo jiná instituce mající dostatečný společenský kredit.
Není ale přeci možné, aby stav naší veřejné politiky a obecního rozpočtu byl přímo podmíněn příjmy z (například) hazardu. Omezení hazardu je jedním z „velkých“ rozhodnutí, které ovlivní podobu a charakter naší společnosti. Je to rozhodnurí založené primárně na hodnotách, které máme, či na těch, které do budoucna mít chceme. Takové rozhodnutí předastavuje výhybku na cestě směřování naší společnosti a proto by, stejně jako spousta jiných, nemělo být činěno jen s ohledem na cinkající měšec. A pokud rozpočet skutečně není schopen fungovat bez peněz z hazardu, tak je to důvodem ke změně rozpočtové politiky, nikoliv k blahosklonné toleranci hazardu.
Nicméně český stát dokáže jít v otázce hazadru ještě dál a zase jednou celou věc postavit na hlavu ještě více. Stát organizuje na základních a středních školách prevence rizikového chování, mezi které je řazena i závislost na hazardu. Snaží se tak, aby žáci byli seznámeni s četnými riziky naší doby a na základě této informace se dokázali rizikům postavit či se jim vyhnout. Poselství je jednoduché: stát si nepřeje aby školáci, mimojiné, propadali hazardu. To je jistě správné.
Nicméně na druhé straně se zdá, že by tentýž stát byl rád, aby hazardu holdovali rodiče těchto školáků. Je zde totiž státní instituce Česká pošta, kde má zaměstnanec za přepážkou povinnost nabízet občanům vedle vyřízení jejich požadavku taky „na cestu los pro štěstí“. Tato praxe zkvalitnění poštovních služeb jistě nepřinese a pro zaměstnance pošty je značně nepříjemná až dehonestující. Výherními losy je také polepeno celé okénko takové přepážky. Státní instituce tak, namísto aby byla reprezentativní, vypadá hůř než vesnická trafika, služby poskytuje v podobné kvalitě a o blaho a spokojené životy občanů se snaží postarat za pomoci výherních losů. Bez hazardu není, zdá se, v České republice možné nepostavit školku ani poslat dopis. Velmi moderní.