Historik Michal Pullmann se ve své studii Konec experimentu věnuje rozboru rozpadu komunistické moci v Československu. Dochází k závěru, že její pád byl zapříčiněn ztrátou legitimity. A to nejen proto, že lidí přestali věřit v ideologii strany, ale i tím, že se rozpadl ideologický jazyk, který umožňoval existující nepřesvědčivost ideologie úspěšně zastírat a budovat tak konsensus na neexistujících základech
Kromě jiného Pullmann poukazuje, že v druhé polovině 80. let docházelo k nárůstu zájmu o ekologické hnutí a jeho aktivity ale i o náboženství. Jeho vysvětlení je, že lidé sice už nevěřili oficiální ideologii strany, což ale neznamená, že by netoužili po ideologii jiné.
Právě ideové vakuum, které po sobě zanechala komunistická ideologie bylo zaplněno ideami novými, třeba náboženskými nebo ekologickými. Po sametové revoluci ale během několika let tyto zájmy opadly, podobně dynamicky jako se předtím objevily.
Vysvětlení můžeme hledat opět v ideologii. Do ideového prostoru vtrhnul neoliberalismus a na čas jej zcela ovládl. Kromě toho zde byli přítomny další velké ideje. Ideje odkazující k budoucnosti a lepším zítřkům. Byl zde Václav Havel nabízející ale i symbolizující mnohé z nich. Byla tu otázka „westernizace“ země sledovaná zejména zájmem o vstup do obraných struktur Severoatlantické aliance a do Evropské unie.
Vedle toho zde byla přítomna idea vyrovnání se s komunistickým dědictvím, shrnujícím pojmem označená za transformaci. Nejznámější je sice její ekonomická část, ale nemělo by se zapomínat i na její část politickou, kulturní a občanskou. Zkrátka o velké ideje v 90. letech rozhodně nebyla nouze.
Členství v NATO i v Evropské unii bylo úspěšně dosaženo a tím byl úkol westernizace a transformace zdánlivě dokončen. Mnohé ideje a očekávání byla naplněna a proto se z ideového prostoru postupně nepřekvapivě a logicky vytratila. Nicméně žádné velké vize na místo těch starých nenastoupily. Ocitli jsem se v jakési ideové prázdnotě nacházející se na příslovečném „konci dějin“. Tento konec dějin se měl vyznačovat tím, že bylo dosaženo všeho, čeho dosaženo být mělo a že veškeré zítřky budou šťastné a to proto, že budou stejné jako šťastné dnešky. Otázka budoucnosti se zdála být vyřešena. Nějakou dobu to bylo příjemné.
Velké vize, stejně jako otázky po tom, jaká by měla být naše budoucnost či společnost se vytrácely v ideologické bezčasí. Nedávno na to poukazoval Tomáš Sedláček, když zmiňoval vyprázdnění české politické krajiny, kde už mnoho velkých idejí není. Politici už nejsou vizionáři, jsou voleni jako pragmatičtí správci, údržbáři, kteří v podstatě jen reagují a řeší problémy, pokud se nějaké objeví.
Nicméně, a zde se ve své úvaze dostávám k Pullmannově tezi zmíněné na začátku, zde začala být opět poptávka po nějaké ideologii. Velké myšlence o tom, kdo jsme, jaká je naše identita. A to, že jsme Češi nestačí. Češi rozhodně jsme, ale co je to být Čechem? To už nevíme. Chybí nám zde zkrátka idea, která by nám ukázala směr v nejistých časech, ke které bychom se mohli přimknout. Příjemné bezčasí se opět stalo nepříjemnou prázdnotou.
Ta samozřejmě nemá nikdy dlouhého trvání. Touha po ideologii narazila na vakuum, což vedlo k jejímu rychlému zaplnění a to z velké části ideologií prezidenta republiky, kolapsů či silně nacionálně zaměřenou. Nejsou to vize dobré, jsou to ale vize alespoň nějaké. A uprázdněné místo jim velmi nahrálo, proti něčemu by se prosazovaly mnohem obtížněji.
Tyto nové ideologie, nárokující si celospolečenskou platnost, se snaží rychle poskytnout odpověď na palčivé otázky dneška. Poskytnout nějaký návod co dělat a ochránit tak nás a zejména naši budoucnost. Domnívám se, že právě představa najednou nejisté či dokonce vážně ohrožené budoucnosti je, možná skrytým, původcem strachu přítomného v naší společnosti. Rozpadla se jistota daných poměrů a jakákoliv nejistota je člověku vždy alespoň částečně nepříjemná. Všechno to volání po „bezpečné zemi pro naše děti“ naprosto jasně artikuluje strach z podoby věcí budoucích. Zároveň jsou uprchlíci dostatečně hmotným fenoménem na to, aby podobné strachy a s nimi spojené vášně vyvolaly. Kdo se skutečně obává o podobu naší budoucnosti, toho by měly více než uprchlíci trápit problémy environmentální. Ty jsou nicméně příliš abstraktní na to, aby způsobily takovou mobilizaci. Strachem mobilizovaní lidé pak hledají ideu, která by jim od strachu pomohla, vysvětlila složitý svět a zajistila jim v něm místo. Tu nacházejí ve výše zmíněném.
Otázka budoucnosti, ideje či vize má tedy velkou důležitost. Před pár lety jsme jasnou vizi budoucnosti neměli, nikomu to ale moc nevadilo. Vizi budoucnosti nemáme stále, ale všichni už jsou přesvědčeni, že budoucnost samotná je ohrožena, ať už nájezdem uprchlíků nebo vzdýmajícím se nenávistným nacionalismem. Tady se ukazuje kritický omyl našeho pohodlného spočinutí v bezčasí.
Jsem přesvědčen, že kdybychom měli pevnou vizi o naší společnosti, identitě, jejím hodnotovém zakotvení a o tom, jakou si přejeme mít budoucnost a jak o ni budeme usilovat, mnoho z toho, co se děje dnes, by se nedělo a společenské napětí by bylo značně menší. Kdybychom se více věnovali diskusím o naší budoucnosti, jejímu promýšlení a formování, mohli jsme nyní mít pevnou ideologickou strukturu, představu o nás samotných, o kterou bychom se opřeli. Jenže tu nemáme.
Protože ji nemáme, narychlo a bez rozmyslu vznikají ideologie, aby zaplnili její uprázdněné místo a nejsou to ideologie dobré. Jsou to ideologie jednoduchých a rázných řešení, které tvrdí, že odpoví na komplikované otázky a vyřeší složité problémy. Nevyřeší.
Přesvědčení, že veškeré problémy se vyřeší uzavřením hranic a vystoupením z Evropské unie, je nadmíru hloupé. Proč jej ale tolik lidí sdílí? Na to nabízím odpověď v textu výše. Co z toho pro nás plyne? Potřebujeme vize a ideály, představu o nás samotných. Potřebujeme ideologii. Napříště nesmíme uvěřit klamu o konci dějin a musíme aktivně a kriticky diskutovat o budoucnosti a naší společnosti. Nejen v dobách krize, ale o to více v dobách klidu, abychom se v případné krizi měli napříště o co opřít.