Každá generace je něčím zvláštní, něčím jedinečná. Má svou specifickou historickou zkušenost, která ji více či méně určuje, vytváří její společné znaky a vymezuje ji od generací jiných. Generačně formující zkušenost přichází nejčastěji ve věku okolo 18-25 let. Zkrátka tehdy, když je člověk mladý, ale už „dospělý“ a tak nějak se rozmýšlí, co se svým životem udělá dál a vytváří si či dotváří svůj vlastní názor na svět.
Právě v tomto věku například zastihla Velká válka v letech 1914-1918 mnohé mladé Evropany, čímž vznikla tzv. frontová generace. Jejími nejznámějšími představiteli se poté stali někteří američtí spisovatelé narozeni okolo roku 1900, jako například Ernst Hemingway, kteří přijali označení Ztracená generace. Nicméně dějinný význam frontové generace netkví ani tolik v amerických literátech, jako spíše v tom, že to byli právě Němci frontové generace, kdo nemalým dílem přispěl k nástupu Adolfa Hitlera k moci. Právě jejich frustrující generační zkušenosti využívala nacistická propaganda. Hitlerovi samotnému bylo na začátku Velké války 25 let a také jej hluboce poznamenala.
V podobném, generačně zlomovém, věku se dnes nachází mnozí mladí muži, kteří tvoří většinu uprchlíků z válkou zasažených blízkovýchodních zemí a ze severní Afriky. To, co se s nimi stane, to jak se k nim Evropa i jednotlivci zachovají, si tito muži budou pravděpodobně pamatovat do konce svého života. Uprchlická zkušenost se nejspíše stane jejich formativní generační zkušeností. V tomto se skrývá obrovské nebezpečí, ale i obrovská příležitost.
Nebezpečí je asi jasné. Budou-li si tito mladí muži pamatovat ústrky, křivdy, frustraci, nezájem a nepřátelství ze strany Evropy, bude hrozit, že celá jejich generace se ocitne mnohem blíže radikálním, protizápadním postojům a dogmatické podobě muslimské víry, kterou praktikuje Islámský stát.
Pokud však generační, zdůrazňuji, že často formativní, zkušenost těchto mužů bude pozitivní, setkají-li se s pochopením, pomocí a solidaritou, bude to něco, co si s sebou ponesou celý život. Po své zbylé roky si budou pamatovat na to, jak jim Evropané nabídli pomoc a pochopení, když oni byli v nouzi. Co více může Evropa, a tedy my všichni jednotliví Evropané, udělat pro to, abychom zabránili pozdější případné radikalizaci mladých muslimů, ať už budou v Evropě nebo na Blízkém východě?
Rétorika radikálních imámů a vůdců Islámského státu se často opírá o diabolizování všeho amerického a evropského, svůj pohled na svět stavějí v přímém rozporu k těmto fenoménům, které prohlašují za čiré zlo, zatímco své učení za čiré dobro. Jejich síla spočívá v jejich schopnosti získat následovníky. Nejlepším postupem proti radikálnímu islámu je proto rozložit argumentaci jeho vůdců a nositelů, poukázat na její rozpory. Jak lépe to učinit, než tím, že ukážeme, že „zlý Západ“ vůbec není zlý a že celá diabolizace je jen pokřiveným osobním světonázorem jejích hlasatelů? Tito vůdci těžko získají své následovníky tím, že jim budou kázat „pravdy“, které ale budou v přímém rozporu s jejich životní zkušeností.
Současná humanitární krize bude formovat přinejmenším celou jednu generaci, to považuji za jisté. Tato generace je prozatím ponejvíce generací nomádskou, generací na cestě. Za nejisté zatím považuji, zda se z generace na cestě stane generace plotů a frustrace nebo generace solidarity a naděje.